Paraguay golfu a skotu zaslíbená

Do Jižní Ameriky našinci zatím moc nejezdí, a když už, tak v rámci poznávání celého kontinentu nebo dlouhého treku s batohem. Já tuto hornatou zemi objevil díky veletrhu cestovního ruchu, kam mě pozvali jakožto odborníka na golf.

Text a foto: Petr Zempliner

Golf už nějaký pátek hraju a na svůj hendikep si také nestěžuju, ale být považován za golfového odborníka mi přijde mírně úsměvné. Svého úkolu jsem se však zhostil se ctí a s radostí odzkoušel pár místních hřišť i si prohlédl krásy Paraguaye, jedné ze tří vnitrozemských zemí Jižní Ameriky.

Realita nad očekávání krásnější

Čekal jsem hodně zaostalou, chudou, agrární zemi, izolovanou mezi Brazílií a Argentinou. Jsem tu teprve třetí den, ještě jsem z Asunciónu, hlavního města, paty nevytáhl, ale zatím se mi realita jeví dost jinak. Nikde žádný favelas, čili chudinská města z plechu a kartonu, bez kanalizace a elektřiny, kterých je například v sousední mnohem bohatší Brazílii plno. Naopak tu potkávám spoustu nových aut, hezký upravený domy a mnoho krásných architektonicky čistých vil. Moc tomu nerozumím. Je tu určitě početná skupina boháčů, kteří mají vkus. Možná potomci německých emigrantů, kteří sem po válce, včetně doktora Mengeleho, zmizeli.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Kromě dopravních zácp všechno funguje. Lidi jsou milí, klidní a vyrovnaní. Žebráky a bezdomovce spočítám na prstech. Hodně se tu staví a vloni měla místní ekonomika nejrychlejší růst HDP na hlavu v celý Americe – 14 %! Letos to prý pokračuje. Je tu levně a v obklíčení zemí se socialistickými vládami je to tady výspa kapitalismu.

Golf s mistryní

Na veletrhu jsem se seznámil s místní „šampionkou“, Katiou Meyer, která má handicap 0!!! Mířím za ní na green. Životní úroveň lidí evidentně se vzdáleností od centra klesá. Tady to trochu vypadá jako v peruánský Limě. Se vzdáleností od centra také tmavne lidem pleť a určitě to není opálením. Vjíždíme po chvíli zpátky do luxusu a jdu na to. Hrajeme osmnáctku v Golf and Yacht Club na břehu řeky Paraguay. Je příjemné počasí, 20 – 25 °C, sluníčko, azuro, trochu fouká.

Dohráli jsme. Katia hraje dost dobře, ale o tom hendikepu bych trochu pochyboval. Vyrostla na hřišti, z ferveje mi ukázala rodinné sídlo. Rukopis rodičů architektů se pozná na dálku. Hraju s příšernými půjčenými holemi poskládanými z různých setů. Průměrné stáří: dvacet let. Drajvoval jsem Big Bertou II a párkrát jsem byl delší než ona. A to byla jediná slušná hůl.

Lukulské hody

Jedeme zpátky do hotelu Bourbon, patřícího jihoamerické fotbalové federaci, která kompromisně – mezi fotbalovými velmocemi Argentinou a Brazílií, sídlí v Asunciónu. Kolem se rozkládá několik fotbalových hřišť a impozantní muzeum fotbalu. Vůbec nešetřili. Odpoledne se snad připojím k naší asi desetičlenné skupince hostů veletrhu a pojedeme se podívat po pamětihodnostech v okolí Asunciónu.

Nepojedu. Minul jsem je, a tak velmi opulentně obědvám v hotelové restauraci – v téhle zemi je třikrát více kusů hovězího a vepřového než lidí a na nabídce pokrmů a stravovacích zvyklostech to je zatraceně znát. Vegetariánům je smutno. Mně je těžko. Snědl jsem kousek pečeného selátka, menší hovězí steak, malou kotletu na tymiánu, kousek ryby tilapie, bílé sladkovodní rybičky, klobásky v pálivé a taky sladké omáčce a spoustu dalších pochutin, takže teď ležím v posteli, přežráním ztěžka oddechuji a nadávám si do prasat.

Veletrh skončil a Paraguycům patří velký dík. Chvílemi to vypadalo, jako když do Prahy přijedou točit holywoodský filmaři. Všichni se z nich můžou potrhat a pořád koukají, jak by jim ještě lépe vyhověli. Snaží se splnit každou blbost, kterou na očích hostů vidí. Na závěr Paraguyci připravili večerní party se spoustou jídla, pití a tance – nejprve krojovaného (místní nejtypičtější tanec je paraguayská polka), později zběsile amatérského. Party se konala na střeše hotelu Granados Park v centru města, kterému se kvůli červeno-růžově frivolnímu interiéru přezdívá bordel.

Po poledním přežrání jsem si dal půst, jídla se ani nedotknul a popíjel skotskou a kouřil doutníky. Dobře jsem udělal, protože jsem mohl snídat, a tak mi neunikl skvělý kulinářský zážitek – nejlepší jogurt mého života. Snědl jsem tři kelímky.

V rodišti papeže
Jedeme autobusem do města Encarnacion, ležícího asi šest hodin jihovýchodně od Asunciónu, na jižní hranici s Argentinou. Odtamtud, z reducciones, jak tady nazývají jezuitské školy, pochází současný papež František. Našinec by si myslel, že František je jméno typické pro františkány. Není. Častěji ho prý užívají jezuité, čehož je aktuální papež živým dokladem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Za okny se míhá docela kultivovaná zemědělská krajina. Zastavujeme u obchůdku plného jídla. Je tady levně: kilo hovězího zadního vyjde v přepočtu na 55 Kč, kilo domácího čerstvého kuřete na 36 Kč; kilo pomerančů na 6 Kč… Průměrný měsíční příjem je asi 5 000 Kč, což je dost málo, ale tahle hodnota je deformována faktem, že většina obyvatel jsou zemědělci, kteří se samozásobují. Žádný pravidelný příjem nemají, tudíž statistiku deformují.

Oběd si dáváme v městečku po cestě. Hezké, klidné a upravené místo by mohlo být klidně třeba v Maďarsku. Akorát ten beefsteak byl jako kámen a to mám docela dobrý zuby. Ani nožem s pilkou to nešlo uříznout. O kousek dál jsem se prošel jezuitským diecézním muzeem zřízeném v bývalé řádové škole, kde po několik staletí cpali Indiánům kmene Guarání do hlavy katolickou víru a ostatní moudra západní civilizace.

Encarnacion

Placka nalevo, placka napravo. Kráva, kráva, kráva, kůň. Pohledu dominuje obří přehrada na řece Paraná, téměř celé staré město Encarnacion se ukrývá pod vodou. Místo toho postavili město nové. Jediné dva baráky, které se zachovaly nad vodou, je mlýn a sýpka rodiny Volfových, původem z Turnova. Naproti přes řeku bíle svítí argentinské město Posadas s mrakodrapy jako na Manhattanu.
Trinidad je největší a nejvýznamnější z jezuitských „ reducciones“. Nikdo mi není schopen vysvětlit, proč se tyhle jezuitské kláštery tak divně jmenují. Nevím, co tady víc redukovali, jestli svobodu Indiánů nebo své odříkání. Každopádně španělský král asi věděl co dělá, když jezuitský řád v roce 1767 rozpustil. A tím to taky skončilo tady.
Procházím město, ve kterém kdysi žilo 5 000 lidí, jezuitů a Indiánů Guarání. Kromě kostelů tu stály také školy, dílny, nemocnice, sklady potravin… Dnes leží v nádherných rozvalinách, jestli se to hodí říct. Je tma, travnatá prostranství o velikosti několika hektarů jsou poseta desítkami efektně osvětlených neomítnutých cihlových ruin, nad hlavou se tyčí klidná černota plná hvězd, na čele doplněná Jižním křížem a k tomu se z temnoty line barokní hudba a zpěv. Těch šest hodin autobusového natřásání rozhodně stálo za to.

Ráno se do Trinidadu vracím v naději, že se kouzlo bude opakovat. Je klid, a přestože dopolední slunce začíná hřát, duše řádových bratrů a Indiánů jsou stále přítomny. Krásnou zašlou cihlovou barvu ruin kombinovanou s čerstvou travnatou zelenou jsem v noci neviděl, přesto se zdá, že kouzlo je to tam. Ležím na kamenné zídce a mžourám do modré oblohy a na chvilku se mi zdá, že je na světě dobře. Takže si vlastně nejsem jist, jak to s tím kouzlem je.

Ciudad del Este

Bydlíme v jednom z mnoha kasin tohohle Města východu a – nepadá mi dobrá karta. Místo, aby nás vzali na nedaleké úchvatné vodopády na řece Iguazú, které strčí do kapsy vodopády Niagarské i Viktoriiny, táhnou nás na exkurzi na Itaipu, pravda, druhou největší hydroelektrárnu na světě. Je sice velká, ale pořád je to jenom hromada kamení, písku a betonu. Stojí na řece Paraná, která tvoří hranici mezi Brazílií a Paraguayí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAOLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

Cataratas de Iguazú, o pár kilometru dál, na hranici Brazílie s Argentinou, jsem měl to štěstí už vidět. Je to zážitek, na který se prý nezapomíná – já mám ale špatnou paměť, a tak jsem si ten zážitek chtěl osvěžit.
Po technické exkurzi jsem projevil chybné přání podívat se na místní golfové hřiště – JAKÉ???. Inspekce na golfu by dopadla směšně, kdyby to nebyla katastrofa. Nejdříve jsem čekal skoro hodinu u vstupní brány, protože mě ochranka nechtěla pustit dovnitř. „Odkud jsem, co chci, republica Checa? Tam se mluví rusky, že jo!“ Skřípal jsem zuby a to si teprve vzali můj pas, který dvacet minut opisovali! Konečně se objevila milá, hezká, snaživá kočka, která ale neuměla slovo jinak než španělsky a ani o golfu zřejmě neměla potuchy. I přesto, že hřiště bylo ve špatné kondici, projevil jsem přání dostat alespoň skórovací kartu, když už nemají birdie kartu, nebo nějaký leták, ale bohužel. Dokonce jsme nenašli ani klub! To vše se odehrávalo mezi mnoha desítkami nejluxusnějších domů, jaké jsem kdy viděl pohromadě. Miami a Beverly Hills se můžou jít schovat.

Pachuť jsem si spravil dobrým obědem v kasinu a teď se už pátou hodinu blížíme autobusem k hlavnímu městu. Na zítra dopoledne máme domluvenou návštěvu u ministryně cestovního ruchu a na odpoledne golf, který určitě nestíhám, protože v pět odlétám domů. Ukázalo se, že ministryně mistrně odpadla a já si možná opravdu zahraju na hřišti místní golfový hvězdy Carlose Franco.

Vykoupený triumf

Míříme do Carlos Franco Golf and Country Club. Je to docela štreka, asi šedesát kiláků z Asunciónu. Za necelou hoďku a půl zatáčíme na moc pěkné, přírodní, rozlehlé hřiště. Carlos Franco je dnes už senior, který patřil před patnácti lety do třicítky na US PGA – paraguayská golfová legenda.

Hraju s místním trenérem a prezidentem klubu. Trenér nemluví ani slovo anglicky, je to menší tmavý sympatický kluk, asi napůl Indián. Prezident je naopak běloch, náležitě sebevědomý, vtipný chlapík v mém věku. Trenér hlásí hendikep 16, což je dost bizarní a taky na něj hraje. Prezident má hcp 18 a hraje hroznou čočku. Mně to, nevím proč, jde skvěle a dávám jim děsně „na prdel“. Hrál jsem na hcp 11. Nevím, jak to, ale byl to úžasný pocit. Na co jsem sáhnul, to vyšlo. Zkazil jsem jednu ránu. Prezident byl tak naštvanej, že mne to po hře nechal zaplatit a sednul si v klubu k vedlejšímu stolu. Šel totiž s mladou pěknou slečnou, kterou na úvod představil jako svého caddyho a chtěl se před ní předvést. To se nezdařilo a mne to stálo třicet babek.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na zpáteční cestě do hotelu se stavujeme na hřišti Asunción Golf Clubu, které je sice menší a stísněné, ale moc pěkné.

Mise splněna

Cesta na letiště je utrpení. Jedeme krokem – hlásí se odpolední zácpa a já začínám být nervózní. Za nějakých devadesát minut konečně vidím letiště. Zastavujeme před závorou a …motor téhle obstarožní dodávky značky KIA silně dýmá. Nezbývá než vystoupit a v úmorném vedru dojít s kufry posledních pět set metrů do letištní haly po svých. V tranzitu konečně nacházím typický paraguayský klobouk a spokojeně usedám do letadla. Hlavní úkol téhle cesty je splněn.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Comments are closed.